16.12.2024 má svátek: Albína
Knihu do života uvedly dvě devatenáctileté dívky Alžběta / dcera Zuzany Maléřové / a Emma / dcera Báry Srncové /. Jsou to ony, které jako čerstvě narozené v knize potkáváte, jejich dětství prožíváte , s nimi objevujete svět..... T.P.
Nová kniha Zuzany Maléřové je na světě. Tedy lépe řečeno stará kniha, ale voní novotou. O její, už třetí vydání, se postaralo nakladatelství ČAS a to i přes to, že v ní vlastně čas vůbec neplyne. Stojí, zato každou chvíli dorůstají noví čtenáři. Další novopečení rodiče, kteří se na doporučení těch „starých“, po knize „ Jak potkat děti“ stále ptají. Teď už ovšem nemusí, už si ji mohou koupit a Zuzana, jedna z našich nejúspěšnějších autorek, zase na oplátku může prožít největší radost, jakou vůbec může spisovatel mít a tou je vědomí, že vlastní dílo stále žije.
Je těžké napsat laudatio ženě, jejíž knihy jsou samy sobě laudatiem. Respektive jsou jimi pocity, které se v nás odehrávají ve chvílích, kdy je čteme. Je jich spousta a všechny jsou důležité, protože jsou naše. Avšak dirigentskou hůlku drží v těch chvílích v ruce Ona. Žena, která umí otvírat lidská srdce a dotknout se duše jejich majitelů, žena s obrovským pozorovacím talentem, žena, jež vidí za člověka i za příběh, který se právě odehrává. Bodejť by ne. Stačí se podívat do jejích očí. Bývá zvykem říkat u velkých očí, že jsou hluboké, ale ty její jsou takové doopravdy. Ostatně to můžete vidět hned na první fotografii v této její staro-nové knize. Udělal ji Vlado Bohdan, její muž. I on má stejný talent. Souznění, které vysvětluje, proč se jejich společný život podobá pohádce. I on na svých fotografiích dokáže zachytit lidskou duši a tahle knížka se mu za to už bohatě odměnila. Umění nechtěného, jak tomu říká Zuzana. Fotografie původně vznikaly s touhou zachytit okamžiky objevování světa vlastních dětí a měly být pouze vzpomínkou. Na přání tehdejšího nakladatele se však staly součástí knihy a díky ní je objevilo nejprestižnější fotografické nakladatelství Phaidon v Londýně. Dvě z nich pak dostaly své místo v krásné knize Family, kde jsou zastoupeni ti nejslavnější fotografové Světa.
Texty knihy jsou "barevné", fotografie černobílé, to aby barvičky nerušily. Zachycují myšlenku, pocit, co zůstává, okamžik, který je jedinečný. Zuzana má veliký okruh čtenářů, to kvůli síle výpovědi, opravdovosti a kouzlu, jakým skládá slovíčka za sebe, jakým se vyjadřuje. Podstatou této knihy je láska a touha zachytit čas, který se už nikdy nevrátí. Vypadá to, jakoby vznikala z doteku, z nádechu ve chvíli, kdy se jedno oddělí od druhého a začíná žít vlastním životem. Zrození...splněný sen a pak se člověk stává už jen pozorovatelem velkého dění. Dívá se a žasne, snaží se být průvodcem, ukazatelem cesty a majitelem záchranné sítě, kterou bedlivě střeží, aby v ní nevznikly trhliny. Každá chyba mění směr života toho nejcennějšího, co máme. Život vychází z nás, ale nepatří nám. Úcta a obdiv k těm, kteří právě přišli na svět - o tom jsou příběhy, ze kterých je kniha „Jak potkat děti“ sestavena. "Je to malá knížka," říká její autorka, ale myslím, že v hloubi duše moc dobře ví, jak velká je a jaký dopad na své čtenáře má. Někteří jsou v situaci, ve které byla tenkrát ona, jiní na ni vzpomínají, a také si uvědomují, jak nesmírně bohatí jsou a jak je důležité, čas od času, poskládat střípky vlastního života, vrátit se a s něhou vydechnout. Zuzančiny knihy jsou průvodci.
Jo a pokud vám vadí obnažovat své city na veřejnosti - nečtěte je v kavárnách, parcích a barech. Já to v jedné Vinohradské kavárně udělala. Začetla jsem se a nevšimla si, že mi tu a tam kapou slzičky. Vyrušil mě pan majitel. Postavil přede mě dort, pohladil mě po ruce a řekl, abych nebyla smutná. Nepřiznala jsem, že jsem dojatá a šťastná, pěkně jsem poděkovala a s radostí přerušila jarní dietu.
A ještě jedno musím říci a to, že opravdu dost dobře nechápu, jak může někdo v jedné holé větě zvící šesti slov vyprávět příběh a ještě ho zakončit pointou. Minimalismu dovedený k dokonalosti...i to Zuzanka umí.
Tereza Pokorná
Fotografie : Jana Pertáková - úvodní fotografie , foto/čb/ a Vlado Bohdan
