Na začátku ostrova l’Alée des cygnes (Labutí aleje) v Paříži vítá řeku Seinu originál sochy svobody, jejíž čtyřicet šest metrů vysokou kopii darovala Francie r.1886 New Yorku k výročí založení USA. Tam jsou do podstavce vtesána slova na uvítanou příchozím do Nového světa, toužícím po možnosti svobodně dýchat.
Kolem sochy Svobody v Paříži se obracejí vyhlídkové lodě plující sem ze středu města na zpáteční cestu. Pasažéři tak při plavbě zpět vidí všechny pamětihodnosti pobřeží zdobící pravé i levé nábřeží dvakrát. Jenom sochu, držící knihu práv a pochodeň s plamenem svítícím lidem na cestu svobody, vidí jen jednou - i když z obou stran.
Přesto se však už několikrát stalo, že ji nikdo nespařil vůbec. Buďto ji odvezli, když se upravoval ostrov a most nad ním, nebo byla obestavěna lešením a zakryta, když ji právě znovu natírali a jednou nebyla k vidění po dlouhý čas vůbec, protože ji Paříž zapůjčila do Tokia na Francouzské dny v Japonsku.
Svoboda rovná se možnost výběru, stojí ve slovníku.
Většina lidí ale často vymění tuto jedinou svobodu, kterou má, za pohodlí - nemuset se výběrem zabývat a odevzdává svůj hlas či podpis Mefistům, kteří posléze všechno rozhodnou za něj. A tak pařížská Svoboda, často zmizí, jakoby nevěděla, kam dřív skočit.
Její mizení však neovlivňují fakta, že se za svobodu a lidská práva neustále někde bojuje a ona že tam svým plamenem osvětluje cestu spravedlnosti, ale, jak už naznačeno, mizí z očí pařížanů z důvodů zcela prozaických:
svoboda se musí udržovat. Nesmí se nechat na pospas ani náladám politiků, ani počasí. – A to nejen její malý originál v Paříži, ale i ta velká a známější kopie - v newyorském přístavu.
Tam se při její generální opravě po stu letech rozhodli nahradit plamen pochodně novým a ten původní poslali zpět do rodného města.
Hlavní architekt Paříže si však také zřejmě nerad láme hlavu - na příklad s tím jak a kde tuto starou památku umístit a tak ta už dlouhou dobu stojí na rušném náměstí, kde - na nízkém podstavečku - vypadá jako odložený kornout se zmrzlinou.
Náměstím i pod ním neustále hlučí auta, motorky, autobusy, ale přesto v části, kde plamen svobody stojí, je stále plno lidí, které sem jako magnet přitahuje symbolika tohoto místa.
Náměstí se jmenuje l'Alma, což po staru znamená - duch, duše.
Pod náměstím vede tunelem "rychlá cesta", kde u třináctého sloupu došlo v jednu poslední srpnovou noc ke smrtelnému zranění galské princezny Diany, která se pro svět stala symbolem nezotročitelného ducha.
A tak my živí, kteří milujeme symboly, ale ideály, které ony představují, nejsme většinou schopni naplnit, uctíváme alespoň ty, co to dokázali:
U plamene Svobody na náměstí Ducha klademe květiny, blikáme fotoaparáty, lepíme na plamen vzkazy Dianě, a když prostor nestačí, píšeme je na chodník, i po celém rozlehlém zábradlí nad ústím tunelu.
Proplétáme se při tom mezi auty, plnými doušky vdechujem smog i špinavý prach - a - sníme o svobodě...
[Sochu stvořil sochař Fréd. Aug. Bartholdi (*2.4.1834-v Colmaru, +4.10.1904-v Paříži), autorka slov na podstavci v N.Y. je Emma Lazarus (1849-1887) USA]